Program Amélie

Film aktivně / Amélie

Popis programu

Program se zaměřuje především na způsob, jakým film představuje divákovi svůj příběh a zdůrazňuje i divákův podíl na rekonstrukci příběhu – tedy co všechno si divák přináší sebou a co vkládá do vnímání a chápání filmového obrazu. Cílem je, aby si studenti uvědomili, že při vnímání filmu podvědomě vyvíjejí určitou aktivitu, během které zapojují své dosavadní vizuální a jiné zkušenosti ze svého života i ze setkání s jinými texty, což jim umožňuje rozpoznávat vizuální kódy filmu a rekonstruovat fikční svět filmem prezentovaný.

Rozebíraná témata:

• základní vlastnosti narativu – strukturace, charaktery, prostředí příběhu, vypravěč
• způsob, jakým je příběh vyprávěn některé zajímavé filmové prostředky – vyprávění, například flashback, flashforward..
• filmový žánr – stereotyp a inovace, očekávání a překvapení
• intertext – vyprávění pomocí jiných textů, odkazování, hra s divákovou vizuální zkušeností

O filmu:

Film Amélie z Montmartru (R.: Jean-Pierre Jeunet, Fr./Něm. 2001) nese mnohé znaky současné postmoderní kultury a v kombinaci s bohatou vizuálností, hravostí a chytlavým příběhem je inspirujícím a lákavým materiálem pro didaktické zpracování. Film balancuje na hranici mezi uměním a populární masovou zábavou, a to zcela vědomě – i z tohoto hlediska je didakticky zajímavý. V současné době nelze produkty populární kultury ve škole přehlížet a odmítat je jako něco nepatřičného. Populární kultura a především film a televize tvoří podstatnou část dětské vizuální zkušenosti, která se odehrává mimo školní prostředí, což zabraňuje mladému divákovi v možnosti rozvíjet svou vizuální gramotnost, naučit se ve vizuálním světě orientovat a používat kritické myšlení při výběru a sledování vizuálních produktů.

Amélie a současná vizuální kultura

Při podrobnější analýze filmu lze odkrývat mnohé vrstvy tohoto díla, které nabízejí široké spektrum možností didaktického zpracování a využití v různých školních předmětech, nejvíce pak samozřejmě ve výtvarné výchově. Nejedná se zde přitom pouze o film samotný, ale o nejrůznější odkazy, souvislosti a propojení s jinými uměleckými díly, médii a s audiovizuální kulturou obecně. Film se proměňuje v jedno velké herní pole, kde se kříží a míchají vizuální obrazy nejrůznějšího původu, stylu, žánru a sdělení, aby vytvořily nové originální dílo. Při sledování filmu je člověk do této hry zapojen a je jí tím více pohlcen, čím více souvislostí, spojení, kontextů a interpretačních rámců odkrývá.

Film Amélie z Montmartru je příkladem díla, které vědomě reflektuje, nebo ironizuje vizuální strategie současných médií a přitom je samo používá pro účely konstrukce fikčního světa. Zároveň je staví do vztahů s tradičními způsoby zobrazování. Jsou zde použity nejrůznější formy obrazů v rozmanitých souvislostech, nejčastěji pak televizní obrazy a malby. Jednou takovou malbou je například Renoirova Snídaně veslařů, jejíž kopii maluje vedlejší postava příběhu a která slouží jako komunikační prostředník mezi postavami filmu i mezi filmem a divákem.